3.výprava - sobota 26.listopadu 2011
KYSELKA - RADOŠOV
Tak za sebou máme asi nejdrsnější výpravu letošního roku. Ještě teď je mi zima, a to se mi na stole kouří už z druhého hrnku plného horkého čaje... No, co bychom také chtěli, je zkrátka už listopad...
V 8h ráno jsme se všichni sešli na stanovišti 12, ze kterého nám jel autobus do Kyselky. Cesta trvala jen půl hoďky, ale vypadalo to, jako bychom se přenesli nejmíň o pár století. Kyselka je v tak dezolátním stavu, že se tomu až nechtělo věřit.
Naše první cesta vedla ale do Radošova. Je součástí Kyselky a my jsme se šli podívat na dřevěný krytý most. Most v Radošově povolil postavit už Karel IV. Vznikl na místě brodu přes řeku. Most několikrát hořel, v roce 1986 shořel úplně. Našly se ale prostředky, a my se dnes mohli projít po unikátním dřevěném mostě dlouhém 62 m.
Cestou do Kyselky jsme šli ochutnat Jindřichův pramen. Nevěděli jsme, jestli jdeme dobře. Ta cesta totiž vedla k nějakému domku a pak za něj a ... pramen byl uvnitř za dveřmi. :o)
Potom jsme se vrátili do Kyselky. Čekaly tam na nás už Terka s Áďou, aby nás provedly. Nejdřív jsme se vydali na skalnatý ostroh nad řekou, kde stojí kaplička. Je zasvěcená sv. Anně a nechala ji v roce 1884 postavit hraběnka Anna Nosticová - Rieneck jako dar vděčnosti za své uzdravení kyselskými prameny. Prý k ní často chodíval i sám pan Mattoni a modlil se tu za uzdravení jeho dcerky. A jak jsme poznali podle oken a portálu, byla postavena ve stylu pseudorománském. :o)
Jen se nám uvnitř něco nepozdávalo... No jasně! Místo oltáře tam totiž stojí krb!!! Hrůza! :-(
Cestou jsme míjeli stáčírnu minerálních vod. Docela hlučný provoz, zdálo se nám...
Potom už jsme se šli podívat na zbytky lázní. Jedna budova je horší než ta druhá. Zdá se až nemožné, že před něco málo více než sto lety to tu žilo, dámy chodily promanádou a pánové je zdravili smeknutím klobouků... Pan Mattoni by se opravdu divil, jak jeho dílo skončilo. Jen ta voda je tu pořád a pořád dává lidem zdraví. Zamyslíme-li se trochu, slogan Mattoni už není... můžeme vnímat i jinak než v reklamě. Mattoniho Kyselka už opravdu není a bude nejspíš zázrak, jestli se jí alespoň zčásti podaří ještě zachránit...
Nejslavnější pramen - Ottův - svádí do mísy u silnice hadice, protože kolonáda je v tak dezolátním stavu, že se k ní ani jít nedá. Ani k Mattoniho vile. Ani dál po červené, po které jsme chtěli původní jít k rozhledně Bučina.
Vracíme se tedy kousek zpět a volíme jinou cestu. Určitě delší, určitě horší, ale chtěli jsme nahoru, tak protě někudy musíme...
Pozn.: Na fotce to vypadá, že žádnou cestou nejdeme, ale nebojte, šli jsme po cestě, jen nebyla vidět v tom listí. :o)
Rozhledna se jmenuje Bučina. Není tedy nic zvláštního, že jsme procházeli bukovým lesem. Stromy už byly bez listí a tak si to vitr svištěl kolem nás a zdálo se, že fouká nejmíň z polárního kruhu...
Dnešní výprava nebyla až tak dlouhá na kilometry co do vzdálenosti, ale vyšlápli jsme jeden dost děsný kopec. A chodit "do výšky" je fakt makačka...
Cesta dolů byla horší. Ale když to šlo nahoru, musí to jít i dolů. Když se pořádně podíváš, možná se v té bučině najdeš... :o)
Potom už jen cestou necestou do Dubiny a Skalky skřítků, které jsme původně ještě měli v plánu, přeložíme na červen - prostě až bude TEPLOOO. Ale Radek to vyhrál. Maminka mu uvařila horký čaj do termosky, prý i s rumem... Je fakt, že voněl hezky. :o) Tedy ten čaj... :o) :o) :o)
A protože hospoda v Dubině, se kterou jsme počítali, otevírala až odpoledne - no hrůůůůza, zahřáli jsme se dováděním na břehu vodácké Ohře - molekuly, hutututu... Nějak zahřát jsme se museli, protože už to opravdu vypadá, že zima klepe na dveře...
Autobus jel na čas a ve Varech jsme byli co by dup. A doma se zahřejeme!
A kam pojedeme příště? No uvidíme, zda nám vyjde Vyšehrad a výjimečný vstup do slavínské krypty. :o)
